Witulka.com

Kouzlo dálkového ovládání

Každý týden ho vezmu s pobožnou úctou do ruky, lehce ho otřu měkkým hadříkem a opatrně ho položím zpátky na stůl. Tentokráte jsem si ho však prohlížela důkladněji. Něco na něm musí být. Něco, co my ženy nevidíme, co vidí jen oči muže, něco kouzelného, co z něj dělá hůlku Harryho Pottera – magické dálkové ovládání.

Neměla jsem nikdy pocit, že by mi můj manžel něco zakazoval nebo mě nedej Bože v něčem omezoval. Nikdy u nás nebylo „to je moje, to je tvoje“, máme jeden společný účet a jedno společné dítě. Přesto je jedna jediná věc, jeden magický předmět, který s laskavým svolením hlavy rodiny jednou týdně přeleštím a to vše konám s opatrností hodnou přinejmenším porcelánu dynastie Yuan.

Můj choť mi onehdá nevěřil, že neumím hledat programy ve videotéce, listovat archivy a jen s problémem vyhledám kýžený televizní program. Pokud už ho ovšem vůbec hledám. Nejsem totiž ten správný televizní typ. Když už nemám při ruce dobrou knížku, v klidu se podřídím pánu tvorstva a nechám jeho, aby uvážil, na co se chceme dívat, co je pro nás dost vhodné a naučné. Kdo by mohl výběru rozumět lépe než on, který si pouští televizi, i když na ní nekouká. V klidu zapne televizní aparát, aby poté: hrál karty na počítači, sprchoval se, vyšel s odpadky, odjel do města, zachránil svět – nehodící se škrtněte. Každopádně jakmile překročí práh domova, začne jeho ruka třímat tu magickou hůlku s tlačítky a nepustí jí ani v okamžiku, kdy hlava rodiny usne spánkem spravedlivým a tudíž i tvrdým.

Běda však, pokud já, žínka to lehkomyslná, zkusím snížit hlasitost vysílání nebo nedej Bože ten klump vypnout. V témže okamžiku se pán tvorstva probudí a jako Kentaur začne statečně bojovat o příjem televizního signálu.

Snažila jsem se pochopit, v čem spočívá to kouzlo pohyblivých barevných obrázků, ale asi jsem nikdy nezvolila ten správný program. Kentaur zbystře pozornost v takovém případě jde a bez dlouhých cavyků přepne program na jiný, rozhodně lepší a kulturnější než ten canc, co jsem sledovala já. Tím pádem u velké části kriminálek nevím vraha, protože i když hlesnu, že – a to je překvapivé – jsem se na to dívala, tak než Kentaur najede zpátky, je už vrah dávno za horama, popraven, zlikvidován, eliminován, zneškodněn – nehodící se škrtněte.

Definitivně jsem tedy pochopila, že mi dálkové ovládání do rukou nepatří a ať už je jeho magie jaká chce, není to nic, co by naše ženské myšlení bylo kdy štonc pochopit.