Witulka.com

Byl jednou jeden dům …

Začala jsem psát dnešní článek a nejdříve byl plný sentimentálních povzdechů o jedné ukončené etapě, o bolesti v krajině srdeční, o slzách prolitých dnes ráno, kdy jsem naposledy vkročila do domu po rodičích manžela. Jen krátce poté proběhlo sezení u notáře a dům už má nového majitele. Ale doma mi při sklence portského vína došlo, že jsme prodali jen ten dům, ale ne vzpomínky. Na ty krásné chvíle, co jsme tam prožili a které nám zůstaly.

Poprvé jsem do toho domu vstoupila před šestnácti léty a netušila jsem, že vcházím do domu své budoucí rodiny. Nemohla jsem to ani tušit, protože na rozdíl od Petra, já jsem o našem vztahu ještě nevěděla. On už ano. Byl mě jen předem ukázat své mamince a podle výsledku soudím, že jsem zkouškou prošla.

Sama se tomu ovšem divím, protože ta první společná večeře probíhala všelijak, jen ne konvenčně. V první řadě jsem byla bez varování šoupnutá do místnosti plné lidí. Dvě dámy mi byly představeny jako maminka a teta – ale už se mi neřeklo, která je která.

Pokud jsem toto ještě řešit nemusela, tak následné najetí do dialektu už ignorovat fakt nešlo. Přijela jsem do Tullnu jako nabob jistý si svou znalostí akademické němčiny a odjížděla jsem pěkně zkrouhnutá, že v Rakousku se německy tedy asi nemluví. Ale to zkrouhnutí mě tehdá vůbec nebolelo. Byla jsem úplně čerstvě zamilovaná a těch pět dní změnilo zcela celý můj život.

Velmi krátce na to jsem se do Tullnu stěhovala a ten dům se stal i mým domovem. Bydleli jsme sice ve svém, ale k rodičům se chodilo denně, někdy na oběd, někdy jen tak na kávu, trávili jsme tam v létě celé dny u bazénu a vždy jsem měla pocit „tady jsem doma“. Zažila jsem tu přípravy na svatbu, Mikuláše pro naší dcerku, oslavy i letní grilování, byla tradice každý Štědrý večer zde společně posedět a později jsme se tu o rodiče i starali. Dnes se tato kniha uzavřela, ale já jsem šťastná, že jsem ji mohla číst.